Achaltekin - Andaluský kůň - Anglický plnokrevník - Appaloosa - Arab - Berberský kůň
Bretaňský kůň - Camargský kůň - Český teplokrevník - Clevelandský hnědák

Tento kůň, řadící se k pouštním plemenům, se považuje za jedno z nejstarších a nejčistčích plemen na světě. Máme doklady o jeho chovu z doby před 3000 lety. Byl vyšlechtěn v pouštních oázách Turkménie. Po r. 1921 se chov soustředil na severní svahy Kopetdagu v okolí Ašchabadu. Dnes se chová v Turkmenistánu, Kazachstánu, uzbekistánu a Kyrgizstánu.

Je to štíhlý kůň vysoký asi 154 cm (klisny 152 cm), obvod hrudi měří 167 cm, obvod holeně 18,9 cm. Je nápadný vysoko nasazeným krkem neobvyklé délky a zvláštně nesenou hlavou - huba je nad úrovní kohoutku. Stavba těla se zásadně liší od ostatních plnokrevníků. Má vysoký kohoutek, strmou lopatku, mělký, poměrně úzký hrudní koš a nekorektní postoj nohou. Zadní nohy jsou obvykle šavlovité, přední jsou příliš sblížené. Pouštní původ prozrazuje tenká kůže, lesklá hedvábná srst, řídký hedvábný ohon a hříva. Kštice obvykle chybí, hříva někdy také. Nohy jsou suché, kopyta málá, strmá s velmi pevnou rohovinou. Zbarvení je ryzé, hnědé, plavé, vzácně bílé nebo černé. Srst má typicky kovový lesk. Je to neobyčejně vytrvalý, skromný a houževnatý kůň s dlouhou životností, ale s tvrdou, ohnivou povahou, těžko ovladatelný. Má drobný, tvrdý klus, zato cval je nádherně plynulý, bez otřesů a houpání, nemá na světě obdoby. Osvědčuje se na dlouhých tratích, méně už v drezurních a skokových soutěžích. Posloužil ke zlepšení chovu mnoha středoasijských plmen. Přikřížením anglického plnokrevníka získává lepší povahu a chody, ale ztrácí původní ráz. Nyní je chován i v ČR.

zajímavosti: Achaltekinci jsou proslulí oddaností svému jezdci - což nás nepřekvapí, je-li pravdivý příběh o turkmenském způsobu výchovy koně. Podle pověsti byli mladí koně chováni odděleně v jámách nebo ohradách. Všichni na ně házeli kameny kromě majitele. Jen ten s nimi nakládal laskavě a krmil je. Tak se koně naučili důvěřovat pouze jednomu člověku a bát se všech ostatních. To mohlo mít za následek někdy problematickou povahu tohoto plemene.

Nahoru

Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.

Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.

Nahoru

Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.

Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.

Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.

Nahoru

Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés. Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow.

Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění. Zbarvení appaloosy.

Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý.

Nahoru

Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.

Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.

Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.

Nahoru

Berber pochází ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tuniska. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, kteří sedlali už Kartaginci. Tito pouštní koně nebyli potomky divokých předků, kteří podle některých odborníků přešli z Iberského poloostrova v předhistorických dobách, ale směsí domácích koní z Egypta, Fénicie, Řecka a snad i ze Španělska, odkud přišli na konci starověku s Vandaly. Od 8. století n. l. se křížili s araby, ale přesto si uchovali původní znaky. Vyváželi se do západní Evropy a stali se předky koní andaluských.

Mimořádně skromný a odolný berber má úzkou lebku s výrazným klabonosem, poměrně krátký, silný krk, velmi silný hřbet s poněkud vyvýšeným křížem, strmou záď a nízko nasazený ocas. Ploché plece jsou někdy i strmé, ale pohyb je přesto dobrý. Původní horský typ, používaný elitní spahijskou jízdou, měří v kohoutku 145-155 cm, pobřežní araboberber je 155-165 cm vysoký. Hrudník bývá dostatečně hluboký, nohy dlouhé a silné, i když ne vždy bezvadné, spěnky bývají strmé. Holeň má obvod 18-52 cm. Původně byli berbeři vraníci, tmaví hnědáci nebo hnědáci, po přikřížení arabů se objevili i bělouši. Berber je velmi rychlý a vytrvalý, má dobrou, učenlivou povahu a je ovladatelný, odvážný a tvrdý. Je to typický kůň pouštních a horských kočovníků, a proto dokáže žít z nepatrného množství málo hodnotné píce a přitom celý den chodit pod sedlem. Výborně snáší vedro, nevadí mu střelba ani hluk a má lepší orientační smysl než jiní koně. Je vytrvalý v těžkém terénu.

Nahoru

Je to středně těžký chladnokrevník, pocházející ze severozápadní Francie, z Bretaně. Jeho předkové byli neúhlední, huňatí koně dost těžkopádné postavy, některé jejich rysy se zachovaly i u Bretona. Původně se v Bretani chovalo více typů koní, např. mimochodníci, jízdní kůň corlay, víceúčelový jízdní i tažný kůň, z něhož se později vyvinul populární bretaňský "postier" a konečně těžký tažný kůň. Dnes už mimochodníci vymizeli, zušlechtěný corlay je na vymření, a tak se uchoval jen výborný klusák - Breton poštovní a těžký tažný kůň, ovlivněný percheronem.

Breton je dost nízký, měří 152 až 165 cm, má nápadně velkou, těžkou a hranatou hlavu s rovným profilem, malýma, nízko nasazenýma ušima s velkými otevřenými nozdrami. Nápadně krátký krk je klenutý, velmi silný a strmě nasazený na pleci. Má mohutný hřeben a velmi hustou a zvlněnou hřívu. Trup je mohutný, krátký, celkově čtvercový, přestože má breton dost krátké nohy. Velká kopyta jsou dobře utvářená, tvrdá. Rous na silných nohách je malý nebo chybí. Srst je velmi hustá a v zimě poměrně dlouhá, takže kůň dobře snáší nepříznivé počasí. Ocas tohoto plemene se krátí na nepatrný pahýlek, ačkoli se u jiných chladnokrevníků přistřihují jen žíně nebo se ohon zaplétá. Bretoni se chovají ve smíšeném zbarvení (nevybělující bělouši, nejčastěji červení nebo modří), jako ryzáci se světlou hřívou nebo hnědáci. Vraníci jsou výjimkou. Bílé znaky nejsou vítány. Kůň má výbornou povahu a vzdor těžkopádnému vzhledu je velmi pohyblivý. Hodí se zejména pro zemědělské práce.

Nahoru

Zajímavý bílý kůň z delty Rhôny je nejvýraznějším představitelem volně žijících koní, kteří nejsou skutečnými divokými koňmi, ale ani vyšlechtěným plemenem. Tito koně nepochybně pocházejí z předků, kteří byli domácími koňmi. Avšak život ve volné přírodě a bezprostřední působení tvrdých podn´mínek natolik ovlivnily jejich vzhled a povahu, že se už nepodobají svým zdomácnělým předkům a v mnohém se vrátili ke způsobu života divokých koní. ˇ6ivot ve stálém nebezpečí a často i v nepřízni podnebí jim dodal mimořádné vlastnosti, které člověk velmi oceňuje. O stádech koní žijících v oblasti Camargue na západ od ústí Rhôny na jihu Francie máme zprávy už od starověku. Základem stáda byli nepochybně koně místního původu, chovaní Kelty. Brzy se k nim přiřadili uprchlíci z římských táborů ve válce galské a z kupeckých karavan. Po pádu říše římské a po arabské invazi se uplatnili koně berberského původu a v následujících staletích nejrůznější další prvky. To všechno se však rozplynulo v úžasně vyváženém a krutými podmínkami prověřeném celku. V r. 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o rozloze 150 km čterečních. V deltě Rhôny se koně chovají polodivoce ve stádech o 40 až 50 zvířatech, zvaných manadas. Přírůstky se každoročně označují výžehem.

Camargský kůň má "barvu mořské pěny", je to bělouš s jemnou srstí a bohatou hřívou i ohonem. Je 135 až 145 cm vysoký s dost hrubým profilem, občas se objevuje i mírný klabonos. Hlava je dosti dlouhá a pěkná, dojem kazí velmi silné žuchvy. Oči jsou velké a výrazné, krátké uši velmi pohyblivé. Krátký krk nasedá na strmé plece, kohoutek je plochý, hrudník velmi hluboký, hřbet a bedra jsou nápadně silná. Záď je svalnatá a silná, ocas nízko nasazený, kopyta jsou široká, přizpůsobena pohybu v bažinatém terénu; zpravidla se nekovou. Kůň má vrozené vlohy k práci s býky, kteří se chovají k zápasům. Dnes slouží i k rekreační jízdě turistů.

Nahoru

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.

Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.

Nahoru

Na rozdíl od mnoha amerických měst stejného jména, která na mapě snadno najdeme, malé anglické hrabství Cleveland (střediskem je Midlesbrough) se krčí mezi Severním Yorkshirem a Durhamem. Tam a na severoyorkshirské pahorkatině, příznačně nazývané moors (blata), se ve středověku chovali hnědí soumaři jako "kupečtí koně" (Chapman horse). Koncem 17. století je ovlivnili andalusané a berbeři a nakonec i anglický plnokrevník. Tak vznikl silný, výkonný a všestranný pracovní kůň pěkného zevnějšku, clevelandský hnědák. Používal se k jízdě, zvláště jako hunter, protože dobře skákal, ale byl to také výborný karosiér. Teprve v 18. století, za Jiřího II., ho nahradili yorkshirští kočároví koně, kříženci clevelanda s plnokrevníkem. Cleveland se uchoval jen díky svým pracovním kvalitám a odolnosti. Dnes se chová hlavně jako sportovní kůň a hunter, především se uplatňují clevelandští polokrevníci, kříženci s plnokrevníkem.

Cleveland je mohutný, ale velmi pohyblivý, i když nepříliš rychlý. Profil je mírně klabonosý, krk a plece mohutné, kohoutek výrazný, ale hřbet někdy dost měkký. Záď je dlouhá a široká, suché a čisté nohy jsou silné a bezvadné, osvědčené na těžké jílovité půdě. Cleveland je plodný a dlouhověký, velmi ochotný a pracovitý. Jeho chod je lehký, volný, rytmický a vytrvalý, zejména klus je vynikající. Je 163-168 cm vysoký a musí to být vždy hnědák bez bílých znaků, s černýma nohama a s tmavými, pevnými kopyty. Je to vynikající tažný kůň, kdysi kočárový a poštovní. Dnes se osvědčuje při vozatajských soutěžích, honebním ježdění, při terénních a distančních jízdách. Dobře skáče.

Nahoru